i just miss sicily so much. or italy, whatever. sunsets over bolsena lake, sound of tent silently flappin' in a wind, the fresh night air, sound of water hitting the bank. empty roads, sun, nothing just as far as you can see, jonly fields and sky. i miss it, i really do. i miss the view over the sea, knowing that there somewhere is africa and all you have to do is just to take a ferry.
and i can't wait hiting that road by lago di garda, i can't wait for that moment when you take the turn to the left and just in front of you opens a tremendous view of a mountains and lake. i can't wait for mornings and evenings on he beach, i can't wait for building up my tent. i don't mind being dirty, tired and hungry most of the time on our travels, though all the moaning it's the only time in a year when i feel truly alive. i can't wait for this years adventure.
it's just few more weeks of school and i'm free. fair enough i guess.
schody ke škole byly pro moje doteď školou nepoznamenané stehy skutečnou lahůdkou. takovou, že jsem si cestu do pátého patra nechala raději na jindy, a výjimečně jsem využila výtah. a tím se dostáváme k pointě celého příběhu. pozoruhodně brzy, že?
inu, počkala jsem si tedy na výtah, přijel, vystoupili lidi, nastoupili lidi, asi tři slečny plus moje maličkost, zmáčkly si, kam chtějí jet, výtah se pomalu rozjel, všichni sklopili hlavy v rámci zdvořilé nevšímavosti - a tam to bylo. s prominutím holubí hovno přímo uprostřed podlahy výtahu.
kdysi polotekutý výměšek elegantně umístěný přesně doprostřed blíže ke dveřím, aby na něj měli všichni dostatečně dobrý a ničím nerušený výhled. nešlo ho přehlédnout. všichni pomalu, nenápadně a zcela nechteně synchronizovaně vzhlédli ke stropu za domnělým holubem, který tam samzřejmě nebyl. stály jsme ve výtahu, ten se pomalu sunul do horních pater, a všichni tam stáli, zírali na ten lívanec a mlčeli, a bylo to úplně stejně trapné, jako když sem před tou operací seděla v čekárně chirurgie spolu s dalšíma dvěma osobama, a přišel takový pán a ptá se kdo je poslední. když jsem mu odpověděla, že "vy", zatvářil se nesmírně pohoršeně a s ním i zbytek čekárny. no, tak přesně takovej pocit totálně nepochopenýho vtipu.
výtah zastavil v pátém patře, všichni ono hovno důstojně překročili a rozešli se do učeben jako by nic. nicméně mi prostě pořád vrtá hlavou, jak se tam to hovno dostalo. sem ještě ochotná uznat, že možná, čistě hypoteticky, kdyby bylo slepičí, tak bych pochopila, že si nějaký chudý moravský studentík přivezl domů slepici a ona mu ve škole utekla z košíku a použila pro svou potřebu náš výtah.
jenže ono to prostě nebylo slepičí, ale holubí. takže záhada je na světě.
momentálně mi celkem dost chybí anestezie, a ibalgin světe div se nezabírá, takže vám jako rozptýlení především pro sebe napíšu jednu takovou roztomilou příhodu z víkendu.
byli jsme celý dopoledne venku něco zařizovat a jak bylo teplo a my pořád někde lítali, tak jsme dostali hlad, a jediný stravitelný jídlo, co bylo poblíž byli číňani. vařej tam dobře, žádný veverky ani to předtím neštěkalo a měli tam docela volno, tak jsme si objednali, usadili se a čekali až nám přinesou hotový žrádlo. chvíli jsme se bavili luštěním složení nějaké čínské omáčky (patrně hlavní tajemná přísada jídel "cokoliv tajemné chuti a vůně"), ale samozřejmě v čínském chemickém názvosloví poněkud plavu, takže jsme ve výsledku rozluštili jen znak pro televizi na nožičkách. co dělá v omáčce vědět nechci, děkuji.
po chvíli se zjevil ...obsluha s naloženými talíři, chvíli poněkud bezprizorně pobíhal kolem všech asi patnácti stolů, z toho deseti prázdných, ono co kdyby si slánka s pepřenkou odvedle daly rande a chtěly romantický oběd! nakonec usoudil, že rovnice "nesu tři talíře a všichni hosti krom tří jedí" asi bude mít jen jedno řešení.
docupital k nám, rozmáchlým gestem přistál na stole talíř "kuže z babusem", talíř "žyžove nudle" a nakonec mi strčil pod nos můj talíř - "ovezy obama" a odešel.
stálo nás to chvíli bádání, jestli náhodou čína nezačíná brojit proti americe a nepřipravuje náhodou nějaké supertajné "ovezy" zbraně, když tu jsme došli k závěru, že "ovezy obama" je čínská verze hovězího s houbama.
inu, dobrou chuť, děti
měla jsem v pátek kurz v zoo, tak jsme se s kolegou domluvili, sešli jsme se ráno, vyrazili pěšky přes stromovku a dorazili do zoo za půl hodiny čistýho času. to sem se zdravě naštvala na pana řídícího a cestou jsme to celkem živě diskutovali. kurz byl super, tři hodiny na sluníčku na přednášce, dvě hodiny na víc sluníčku při výzkumu. výsledek je domluvená operace, asi litr granity (pravda, půl litru bylo zdarma ze známosti, ale což) a opálení.
pak jsem tam čekala na kolegy a na děcka, hned u vchodu bylo jasný, že je něco špatně, stihli jsme si to říct jen tak na půl huby narychlo a potichu, šli jsme hezky obloukem, všichni jsme se sešli až na louce. moc jsme to neřešili před dětma, skončili jsme v sedum asi, odevzdali děti, a pak jsme tam nasraný, smutný a zklamaný seděli asi až do devíti, za zádama nám zapadlo sluníčko, hejkali tam orli a plameňáci a my nějak nevěděli co budem dělat a tak.
abych vám přiblížila situaci - byla parta zvířátek a měly svoje království, zvířátka se měla ráda a byla spolu, jak si tak žila, celkem spokojená a nějak zvlášť si nevadila a vycházela si vstříc. i pak přišel starý hnusný vypelichaný a vypatlaný člověk. a ten člověk začal zvířátkům zle vládnout. a hrozil zvířátkům, že když nebudou hodný a nebudou skákat tak, jak člověk píská, tak je všechny sežere. a nutil zvířátka na sebe navzájem donášet, bejt na sebe hnusný, a bát se, že když zvířátko udělá jen jednu chybičku, tak ho člověk sežere. a teď si člověk usmyslel, že prostě zvířátka vyžene.
ono je to teda ještě složitější, ale nástin asi chápete.
momentálně je jedno, co to bude za chybičku, protože ten člověk se nás chce zbavit tak jako tak, a je mu jedno jakou bude mít záminku. a taková atmosféra je teďka v tom království všude. nejsmutnější je, že mezi zvířátkama běží šuškanda, nikdo nikomu nevěří, všichni sou na sebe navzájem hnusný.
a tak jsme tam seděli (sme spolu některý zvířátka "kolegové" a kamarádi už devět let), byli sme smutný a zklamaný, chvíli nadávali, chvíli řešili co s tím, chvíli jsme prostě svorně mlčeli a nevěděli. no, jak posraně může skončit tak dobře načatej den.
a víkend jsme trávila učením. první máj strávený s nietzschem, to se mi teda dlouho nestalo.
a nyní to trochu odlehčíme, ozval se mi náš všemi oblíbený Parazit. začal mile: ahoooj, jak je, už máš hotovej překlad? inu, vytušila jsem zradu. leč odpověděla sem že mám dávno hotovo a už se tomu nehodlám věnovat. Parazit nepochopil. aháááá, a dělala si tu dlouho, nebo kratší verzi? a jak to bylo s tim testem? kde se na to můžu přihlásit? a když se přihlásim, je to povinný? a když to podělám tak co? chm? inu, ignorovala sem pravopisné chyby, ty vám sem pro plný požitek radši nepřepisuju, a v odpověď jsem zarytě mlčela. a tak to Parazit zkusil znovu.
a máš chvíli čas? vzal sem si překlad s jednim člověkem, potřebuju pomoct, je to totalní blázen víš, no dvakrát sem chyběl a řeže mi větev pod zadkem (dobře ti tak, kreténe!), teď potřebuju přeložit odstavec na výbornou, ale já to nechápu prostě, můžeš se na to podívat? Parazit evidentně nechápe mlčení jako ne, protože o chvíli později mi poslal originál článku. a pak i překlad. jářku, já blbá mu tam opravila shodu, u něj teda spíš neshodu podmětu s přísudkem. načež se Parazit zaradoval. jéééžiš no jo, to by mě roztrh jak hada! no, chlapče, já bych se mu ani nedivila, víš. Parazit poslal další větu. mlčela jsem. tak poslal další. mlčela jsem. tak poslal ještě jednu. a pak svoje pokusy o překlad. to mě už vážně zlomilo, nejdřív zoufalstvím a pak i smíchy. zlatá rada, použij google translator, píšu mu. jasně, to je super nápad! a ještě mi přelož tohle a tohle, posílá další věty a překlady. mlčím. tak zkusí - no a máš lepší nápad než tohle?
poslala jsem mu v odpověď vysmátého smajlíka, napsala jsem "mám" a odešla jsem.
když se dva perou, musíš vědět, čí vítězství by ti víc ublížilo
už několikátý den po sobě útočím směle na setrvání v bdělém stavu i po dvanácté hodině noční. to už se totiž nedá říkat večerní. večer je do desíti. maximálně.
v deset jsem si ještě říkala, že přečtu ještě jednu kapitolu a půjdu spát. inu, stylem "ještě jednu a už vážně půjdu" jsem se směle propracovala až na konec knihy. kdo čekal, že čtu lotr, dextera nebo něco takovýho, je na omylu. i když novej dexter na mě už půl roku smutně pomrkává z knihovny. takže ke státnicím přečteno osm knih. tradááá.
víkend jsme strávili na horách. s kocourem v posteli. jakože zvířetem, kocourem. rezatým. obě koťata se nechala přejet v rozmezí asi jednoho týdne a zbyl jen kocour. a byl hrozně přítulnej a strašně spokojeně nám každý ráno lezl do peřin a dospával s náma. a pak sem se učila. a pracovala. což je dobře, protože dneska sem do práce neudělala ani ťuk. vážně ani prd.
trochu mě štve, že když objevím super web a začnu ho pravidelně číst, tak se autor obvykle tak po měsíci odmlčí. natrvalo. u jednoho webu už je to rok, třeba. další zas píšou tak často, že to číst ani nestíhám. a většina se přesunula na facebook. fůůj.
k večeři jsem sežrala žebra, tři kyselý okurky, chleba a hořčici. to jste určitě chtěli vědět. a vážně musím začít trochu sportovat. když se protáhnu, bolí mě svaly, o kterých dávno nevím, že je mám. další teorie počítá s tím, že jsem ty svaly předtím vůbec neměla, a že se samy vyvinuly. to sou totiž svaly státnicový. vznikaj při učení se na závěrečný zkoušky. a občas jen tak z rozmaru bolí.
a nevěřili byste, jak moc se assassin's creed hodí při učení se na státnice. vážně.
chtěla jsem se zbavit staré práce a najít si jinou. řekněme, že druhá část plánu zatím funguje dobře. ta první vůbec. starou práci pořád mám a nebaví mě čím dál tím víc. naštěstí pro slečnu zaměstnavatelku mi aspoň už konečně poslali výplatu za předchozí dva měsíce. takže jim ten měsíc-dva ještě dám a potom, pokud teda výrazně nezmění platovou politiku, jim dám sbohem. mám v jednání jinou, mnohem lepší práci, která mě třeba bude i bavit, narozdíl od té staré.
po tom, co jsem si úspěšně domluvila před asi třema týdnama bakalářku, mi tenhle týden jeden z profesorů nabídnul, že když jsem na tohle taková šikovná, jestli bych nechtěla psát bakalářku u něho. že by mi sehnal i lidi a tak, že by to bylo fajn. takže mám najednou tři vedoucí a tři témata a nejhorší je, že bych chtěla psát všechny.
chtěla jsem napsat ještě neco, ale já vždycky strašně tragicky zapomenu co, pak si na to vzpomenu třeba ve škole a než dojedu k počítači, tak to zase s úspěchem zapomenu. no a teď si prostě nemůžu vzpomenout. dodělala jsem projekt s mořskýma potvorama, čeká mně ještě jeden typo/grafický a jeden fotografický. a příští pátek budu zase celý den v zoo. takže kdybyste mě jako někdo chtěli vidět.
a pokročila sem se státnicema. už mám přečteno asi šest knížek, nehledě na to, že mi pořád ještě minimálně dalších šest zbývá.
jo, tak koukám, že můj přístup alá "víc napíšu večer" opravdu nefunguje. no nic. podařilo se mi dneska kopnout do futer od dveří tak parádně, že mám na malíčku fialovo-vínovou podlitinu, takový barevný kolečko a docela to teda bolí. na druhou stranu to působí hrozně vtipně. o to vtipnější to bylo tu vteřinu po tom, co jsem ty dveře nakopla. pobavili se všichni.
taky to vypadá, že si budu muset pořídit nový notebook. nejdřív to vypadalo na macbook. po bližším zkoumání poměru ceny a výkonu a šasi to vypadá na něco jiného. prostě sem vždycky myslela, že mac má trošku lepší vnitřnosti než reálně má. a vzhledem k tomu, na co noutbuk potřebuju, bych maca asi dřív zavařila, než bych udělala všechno co potřebuju. smůla no. ale i tak sem applu jinak velmi věrná, klaním se k apple-storu kdykoliv jdu kolem.
a stihla jsem aspoň zajít se slečnami z erasmu do zoo, potkat se tam s kamarádama, po procházce po zoo odeslat slečny domů a jít vykydat poníkům.
s bakalářkou sem překvapivě nijak nepokročila. s učením na státnice překvapivě taky ne. zato mám našlápnuto na pár dobrých projektů, přičemž jeden (pokud se teda bude hodně hodně moc dařit) zahrnuje i soutěž v LA. vůbec je to teď nějak hektický, skoro každý týden něco přednáším a tak, strašně nestíhám chodit třeba do zoo tak jak bych chtěla, ani fotit pořádně nestíhám, ale zato mě fakt baví věci do školy a taky sem tam už solidně dobře zapsaná u pár lidí. tak z toho třeba vzejde něco zajímavýho. a od příštího semestru to nevypadá na italštinu, ale na etruštinu.
to sem toho posledně teda moc nenapsala. inu, byli jsme s honzou o víkendu v zoo, přes týden ve škole, konečně jsem odprezentovala celou svojí přednášku o lipsku a sklidila jsem za ní standing ovations, zadařilo mít ve výsledku lepší projekt než kolegové z magisterského studia a celkově se to tak nějak povedlo všechno.
v pátek jsem původně měla jít do školy, ale byla jsem pověřena jedním profesorem abych šla do celetný si vyzvednout jeden tajemný balíček. inu, domluvili jsme se s mužem, že se tam sejdeme a tajemný balíček vyzvedneme společně. plán to byl věru krásný, ale v pátek ráno mne osvítil nápad, že ta adresa co mi dal je přece úplně špatně. po krátkém zkoumání vyšlo najevo, že mi pan profesor, ctihodný to kmet ve věku téměř stoletém, dal špatnou adresu a na té správné mají v pátek zavřeno. tak muž přijel hezky ke mě, a pak jsme se prošli na zličín do ikei na zmrzku a zase zpátky.
přes víkend jsme se hezky učili, proběhla akce košile a klobouček, což popisovat nebudu, neb by mne hlavní aktér potom zbil. v neděli jsme se ještě po téhle akci prošli z anděla domů.
v pondělí jsme chtěli navázat na páteční nepovedenou akci s krycím názvem celetná. navázali jsme velmi úspěšně, měli otevřeno, jenom ctihodný kmet zapomněl sekretářce říct, kde mi balíček nechal. takže jindy.
a dneska jsem si opět odvezla noutbuk do opravy. a cestou jsem teda potkala vrchol krutopřísnosti, dámu pokročilého věku ve žlutém broukovi, řítila se po vypichu a na palubce měla vázu se slunečnicema.
tak. teď mě napadá, že jsem vlastně chtěla psát úplně o nečem jiným a že chci předělat layout a dát vám sem moje výtvory na seminář a nic z toho nestíhám. jo, už vim. hledám si lepší práci. pomaličku ale jistě.
a perlička nakonec- některý večer jsem se velmi mile bavila u živého přenosu z koncertu strejdů z hamburku, konečně jsem si ozkoušela kossy nejvíc nahlas jak to jen šlo, moc dobře jsem se bavila a tak, jenom když jsem se pak ve velmi pokročilou noční hodinu tiše a nenápadně plížila k sobě do pokoje, shodila jsem na sebe půlku předsíně, kbelíky řinčely, ramínka padala, klíče chřestily, jenom já, solidně nahluchlá, jsem se spokojeně plížila dál.
vzhledem k množství hmyzu, který mne v posledních dnech obtěžuje, hádám, že už je vážně jaro. nejdřív mi v pátek v zoo vletěla do oka včela. ptáte se jak je to možné? neptejte se. je to možný. a moje oko si z toho odneslo poznatek, že včela je chlupatá a v oku nepříjemně lechtá. včera mě po cestě domů ze školy obzukoval čmelák. naprosto obří a gigantický čmelák. vina je na obou stranách. ano, nemusela jsem si brát žluté tričko a zelený svetr, ale čmelák by měl poznat, že nejsem ani k jídlu, ani čmeláčice. zkoušel to na mě asi pětkrát, narážel mi do břicha a nedal se zahnat. pak asi pochopil, že mu jeho obzukování neoplatím a odletěl. taky se mě pokusila zabít kachna. proletěla těsně kolem mě a křídlem mi uštědřila pořádný šťouchanec do žeber. zvířata se zbláznily. a nejen ty.
v pátek jsem si v zoo domluvila bakalářku. úplně z ničeho nic, nějak se tam našel i vedoucí práce a tak, takže mám téma a můžu začít pracovat. s čímž jsem se šla obratem pochlubit kolegům. ti mají už odminula hroznou srandu z toho, že do zoo nechodím na zviřátka, ale kvůli antopologii a momentálně mi neřeknou jinak než antropoložko. sice na toto oslovení tvrdošíjně odmítám slyšet, nicméně v jejich proradných pokusech utahovat si ze mě jim to nebrání. a velice doufám, že se nikdy ani náhodou nepodívají na Bones. protože bych to pak měla na talíři už navěky.
taky jsem si vyrazila na chvíli ven s Beníkem, a kluci mě nechali krmit pár zviřátek a pomáhali jsme na kroužku.
mimoto jsem si vymyslela a částečně už i realizovala projekt na jeden seminář a zatím jsem s tim, co jsem stihla udělat docela spokojená. sice mi ještě zbývá několik obrázků k realizaci, aby to byl úplnej triptych. několik dalších projektů je momentálně ve fázi přípravy. plus mě v červnu čekají další státnice, takže mám celkem co dělat.
odešel mi noutbuk. dala jsem ho opravit, ležel tam od minulého pondělí a dneska jsem ho přivezla domů. zapojila jsem ho do zásuvky, a krom tří mrtvých pixelů, které tam předtím nebyly fungoval počítač zcela stejně jako před opravou. jedu jim to zítra omlátit o hlavu. gratulujte mi.
v pátek jsem byla celý den v zoo, chvíli nám přednášeli, naši vyučující v domění, že jsme všichni outsideři, nás vyslali na výzkum (ano, na mém protokolu se vůůůbec nepodepsalo to, že jsem insider, hihi), pak jsem šla za kolegy, pokecat si, psisko mě vítalo už z dálky. a že se mi nechtělo domů, tak jsem šla s kolegy a s dětmi na přírodovědeckej kroužek, dobře jsme si popovídali, kamarád mi ukázal užasný a hrozně jedovatý stonožky, málem jsem vedle stonožky usnula, prošli jsme ještě jednou zoo a pak pro mě přišel muž a prošli jsme se domů.
v týdnu jsem odprezentovala fotky, v hodinách jsem byla aktivní, hodně jsem se hlásila, až jsem se debil přihlásila, že vypracuju projekt na takovej jeden hrozně moc ekologickej pavilon ze zoo v Lipsku. tušíte správně, že problém byl v tom, že jsem v Lipsku v životě nebyla. inu sedli jsme v sobotu ráno do auta, dojeli jsme do lipska, všechno jsme tam prošli a prolezli. ten pavilon - a to sem zvyklá na leccos - je jak kráva velikej, úplně strašně moc lidí, vedro, u vchodu a východu při přechodu z nuly do třiceti stupňů chytáte instantně angínu, vevnitř to ani nejde vzít zkratkou, protože na to němečtí soudruzi nemysleli. hlavně všechno musí bejt veliký, kýčovitý a drahý! v zoo jsem prochodili celý den, měli jsme dva roztomilé incidenty s opicemi, ale protože mne oba aktéři těchto incidentů občas čtou, nemůžu to sem napsat, protože by pak došlo na násilí.
po celém dni chození jsem unavení sedli do auta a odjeli zase domů, načež jsem zasedla ke stroji a sepsala přednášku i prezentaci na téma ekologického pavilonu. tak doufám, že dvacet slajdů bude stačit.
zbytek víkendu jsme víceméně prospali. trochu jsem pracovala na věcech do práce, do druhý práce, na dalších prezentacích do školy, zpracovala jsem si projekt na čtvrtek, abych měla co prezentovat k časové fotce, no prostě jsem byla úplně nechutně pracovitá. a protože jsem pilná studentka, tak zítra nejdu do školy a jedu reklamovat tu opravu. a v pátek jdu zase do zoo dělat výzkum a pak s dětmi na kroužek.
musim se pochválit, fakt jsem si letos nabrala dobrý předměty. a vyplatí se mi to i vůči tomu jednomu jedinýmu volnýmu dni. ve čtvrtek jsme po škole šly se S. na oběd, česká kuchyně jako dobrá, řízek chutnal, jenom ty kyselý okurky asi nebudou zrovna to pravý.
v pátek jsem se stavila ve škole na jeden seminář, pak domů, najíst, nakoupit a vyrazili jsme do brna na scootery. dálnice byla přesně taková, jak sem si jí pamatovala z minula, takže příšerná. pokochali jsme se výhledem na opchodní centrum futurum. nemohli jsme zaparkovat. pojem parkoviště je asi v těchto končinách neznámý. nakonec jsme auto nechali u nanejvýš pochybného podniku, který dosahoval kvalit nádražky, kombinované s výkupem mobilů, ovozelem a autoservisem. prošli jsme temnou a děsivou uličkou. našli jsme rondo, pokladnu i vchod. a pak už jsme jen čekali. a pak jsme se dočkali. teprv zpětně mi bylo řečeno, že se tam natáčel klip, takže doufám, že se nedočkám ještě nějakýho nemilýho překvapení, ač jsme se kamerám snad úspěšně vyhnuli. popisovat vám to asi ani nebudu, zaprvý vás to určitě nezajímá, za druhý si to najděte na youtube kdyžtak.
nadmíru spokojení jsme se zase sebrali a jeli domů. za tu cestu to vážně stálo, ale propříště už by strejdové mohli zase do Prahy. (i když momentálně přemlouvám muže, ať jedem na strejdy ještě v březnu do lipska, protože už budu mít press kartu a mohla bych tam jako novinář přímo dolu pod pódium a fotit co hrdlo ráčí, heč)
díky protestům mám tenhle týden školu a pracovní schůzku jen v úterý, takže mám celej tejden na to, abych nafotila věci na školní projekt. v pátek a možná i v sobotu budu ještě celej den v zoo, tak by z toho mohlo něco po dlouhý době zase bejt. kvůli projektu musim ještě nafotit osobní portfolio, což znamená fotit lidi a to já nerad.
mám dvě hodiny než půjdu do školy, v posteli mi vyspává takový roztomilý zvíře, takže se tam už nevejdu, tudíž jsem byla vyhnána do exilu ke stolu. navíc je v našem arktickým klimatu konečně dost teplo na to, abych mohla sedět poránu u otevřenýho okna.
souhrn nejpodstatnějších událostí
přijela mi studentka. zařídily jsme úplně všechno možný, oběhaly Prahu a teď jí už 'jenom' sestavujeme rozvrh. fungujeme výborně. když chybí anglický slovíčka, přecházíme do italštiny. ano, voda s bublinkama je pro mě v angličtině prostě problém. když už ani ta nepomůže, pomáháme si francouzštinou. pokud si teda zrovna vzpomenem. máme s erasmákama domluvený lasegame, zoo a my se S. jako známý pizzožrouti provedem seriózní výzkum, kde je v Praze nejlepší pizza (sice to už vim, ale i tak). ještě jí teda chci vytáhnout na chlebíčky, protože chci vidět, jak se bude tvářit na vlašák. matně tuším, že jako krutá odplata za vlašák je na mě připravená omáčka ze šneků.
postavila jsem si svůj rozvrh. měl být definitivní, za krásných 38 kreditů (ano, aspiruju na to ukončit tu školu v řádnym termínu). pak mi ale S. řekla, že by bylo moc hezký, kdybysme spolu chodily na anglinu. takže budu mít 43 kreditů. což znamená škola od úterý do čtvrtka. a možná ještě v pátek. občas teda určitě v pátek. nicméně po zdárně obhájeném překladu a povedených státnicích, kde jsme si vážně dobře pokecali, seděli jsme s oponentem na chodbě, čekali jsme, až nám přinesou klíče a povídali jsme si, jak že to obhájim, se do školy docela těšim.
přišla mi prezentace o erasmu. co všechno si musíme zařídit a tak. po čerstvých zkušenostech se S. si nejsem jistá, jestli tu prezentaci někdy otevřu.
říkat blbci, že je blbcem zdá se býti zbytečné, neboť blbec nepochopí, že je blbcem skutečně
i nedal si Parazit pokoj a opět mne tuhle obšťastnil kanonádou dotazů, žádostí a požadavků. ze všeho nejvíc mě ale zaráží, že se dokáže třikrát zeptat na tu samou věc. příklad- máme zpracovat graficky i typograficky přebal na knihu. rozměry jsou dané, jasně nám bylo řečeno, že to má být padesát centimetrů široké. to Parazit samozřejmě neví, protože na hodiny nechodil. a tak spustí jak to má bejt velký? kdy to máme odevzdat? a to fakt musíme tisknout? inu chlapče nebohý, kdy to máš odevzdat máš v emailu, pokud nejsi tak tupej, že ho neumíš otevřít, nebo případně neumíš číst. že se tam nechce přihlašovat a ať mu to řeknu. inu poslala jsem Parazita tam, kam slunce nesvítí. o chvíli později zase. a fakt to musí bejt takhle velký? že totiž nemá tiskárnu a copycentrum je daleko. chudáčku, nožičky ti upadnou! mno jo, tak že to prej vytiskne na A4 a zkusí to. a v kolik že jsem to šla odevzdávat? a byla tam ta vyučující sama? a co mi na to řekla? a fakt nebude vadit, když to bude A4? polykám dlouhou větu o idiotech a nauč se číst, a říkám, že rozměry sou daný, s A4 ho vyhodí a ať si to řeší jak chce. ... hmm... ale on nemá tu tiskárnu, a poslyš, ty sis to tiskla kde? v práci, tiskárnu nemám, nepučim, scházet se nebudem, zařizovat ti nebudu a vůbec, smůlu máš, otravuj jinde! mno jo, tak to teda přinese na tý A4, no.
a o den později zase - reaguju na dotaz v naší studijní skupině a přepíšu tam pravidla pro studium, jak je to teď nově s klasifikací. dvě minuty na to mi tu bliká Parazit. kdeže jsem ty pravidla sehnala? na fakultním webu, samozřejmě. hm. a jsem si jistá, že to tak opravdu je? jsem. a jako uplně natuty? jo, uplně. ... aha. no totiž on má chudák nějaký nesplněný předměty, ale vyučující mu řekla, že to bude hodnotit tak, a ne onak, a že to těm pravidlům neodpovídá a jestli to jako neni špatně. Ne tyvole, asi sem si ty pravidla teďka vycucala z prstu jen tak pro srandu králikům. tak to ta jeho učitelka prostě asi dává jinak, tak ať si ty pravidla najde a přečte si to. když ono to neví odkaz a jestli mu ho nepošlu? nepošlu. tak aspoň pod jakým heslem sem to našla? neřeknu, hledej vole. tak se odmlčí. a dvě minuty na to se na studijní skupině objeví, jestli mu někdo neporadí, že má problém.
jeho příští oběti přeju co nejrychlejší a bezbolestnou smrt s minimem utrpení.
Parazit vydržel mlčet asi 14 hodin. včera se zase ozval. seděla jsem si zachumlaná v křesle, s noutbukem a čajem, koukali jsme s mužem na něco v televizi, a najednou plesk. a mám ho na monitoru. že nechápe jak se to má jako učit. inu jak asi, jako všechno ostatní. tak prej jinak, že se mu to teda učit nechce. řikám, že asi bude muset. chvíli mlčel. a pak se začal vyptávat jaký tam byly otázky a jak sem na ně odpověděla. ano, ten test měl pět A čtyřek, to mufakt budu vyprávět. tak nic neřikám. a kolik tam aspoň bylo vyučujících? a dalo se opisovat? a koukaj se? jak to mám probůh vědět, když sem psala test? hm. tak ve který místnosti se to psalo. sice nechápu co mu to bude platný vědět, ale odpovím. nespokojeně bručí, že tam se šmelit nedá. a byly tam nějaký ty tabulky? a statistika? a matika? odpovídám, že musí prostě umět všechno. všechno?!?!?! to je strašný! tam fakt neni nic míň důležitý? chichich, neni. chvíli se odmlčí. a jestli náhodou nemám nějaký body na tom studentskym portálu, že mu došly a že nemůže stahovat ty prezentace. (jo, mám jich skoro dva tisíce) NEMÁM! nulu mám! ne, v mínusu sem!
to Parazita naštěstí definitivně odradilo a už se neozval. zatím. zítra jdu odevzdat překlad a hlavně je zítra termín jeho testu. tak sem zvědavá, jestli zatímco budu odevzdávat mi bude zoufale volat a chtít, abych mu poradila. tůdle nůdle.
při dokončovacích pracech na překladu jsem zjistila, že už absolutně nejsem schopná vypálit cdčko... eště že jsem nešla na ajťárnu
už třetí den sedím na redakcí překladu. sice mě to strašně nebaví, ale už se pomaloučku blížim ke konci, ve čtvrtek to odevzdám, další tejden to obhájim, uzavřu semestr a vesele vykročím do dalšího. nic to ovšem nemění na tom, že se mi to, jak ten překlad momentálně vypadá krutě nelíbí, nejradši bych to celý předělala a přeložila to jinak, na což už teď nemám čas. tudíž spoléhám na shovívavost hodnotících a taky na fakt, že ta knížka je na překlad vážně těžká.
přišla jsem na to, co mě nejvíc štve na naší studijní skupině. kdykoliv se člověk snaží někomu poradit nebo mu pomoct, tak to většinou skončí tak, že se onen nešťastník na vás nalepí vskutku nechutným způsobem a odmítá se odlepit, parazituje na vás a vycucává každičkou špetku informací, které by se mu mohly hodit. jistý chlapec, říkejme mu třeba Parazit, se takhle nalepil na mě. přilepil se už v prvním semestru a od té doby je zcela neodbytný. pravda, vybral si dobře, chlapec, mám nepřebernou zásobu studijních materiálů a dokonce i testových otázek, čímž moje úroveň stoupá na roveň školní knihovně a možná ještě trochu výš. taky mi nedělá problém se o materiály (ne o všechny a ne celoškolně) s většinou slušných lidí podělit. ale Parazit nezná mezí. tuhle jsme měli psát test z metodologie. inu Parazit se vetřel, že si ke mně přisedne a test opíše. o den později přidal ještě "že si hodí do mobilu výpisky a budem mít tahák. a kdy že mu teda ty výpisky pošlu." inu odpověděla jsem, že nepošlu, protože svoje výpisky si dělám ručně a ať si laskavě přečte prezentace, který k tomu máme. chvíli byl od Parazita pokoj. po dvaceti minutách byl zpátky a že ty prezentace mají každá šedesát slajdů a jestli si jako dělám prdel, že se má tohle učit. ne, prdel si vážně nedělám, taky sem si zpracovala celý sama. Parazit je nadmíru uražen, že se jako on přece učit nebude. inu říkám mu ať si to udělá jak chce, vypínám ho a druhý den jdu na test. Parazit se samozřejmě neobjeví a v naší řadě jediná nemám tahák (debil slušnej, že). dva dny o Parazitovi není slyšet.
dneska se ozval znovu. jestli prý mám už výsledky. říkám, že až večer. chm, chm. a jestli bych mu neposlala ty prezentace. neposlala. stáhni si je ze studijního systému, Parazite! že prý to nejde. tak mu dávám odkaz na jinou stránku, kde ty prezentace visí. chvíli mlčí. a ty moje výpisky, nechtěla bych mu dát? že bysme se někde sešli... nesešli. moje výpisky! nedám! tak jestli aspoň nevím, jak ten test vypadá? (ne asi blbečku, když sem to psala minulej tejden) tak mu říkám, že jsem to psala na studijní skupinu a ať hledá tam. Parazit je neschopný a nemůže to najít.
já fakt nemám problém komukoliv pomoct, když se ten někdo fakt snaží otravovat co nejmíň. ale když se ani neobtěžuje sám cokoliv udělat a všechno by chtěl hezky naservírováno až pod nos, to teda né. ještě ke všemu tenhle vztah vůbec není reciproční.
tak a to je dneska všechno, protože jsem omylem slyšela tiskovou konferenci o dotacích a ty hovadiny, co tam melou mě strašně štvou a tudíž se nemůžu soustředit na psaní. evidentně člověk, který chce být ministremm už nemusí umět ani základní počty jako že jedna a jedna není tři, ale dva.
v pátek ráno jsme na nádraží vezvedli sestroida, prohlídli sme si regiojet, udělali jsme si oběd, poslali muže na zkoušku, došly jsme pro knihu, tentokrát neprodával Gary, ale něco podivného česky mluvícího, co ujíždělo na Kotvaldovi, došly jsme si na kafe, pak domů, a pak už byla neděle, vysadili jsme sestroida na nádraží, prohlídli jsme si regiojet a asi-jihlavské hooligans - měli to hoši nějaký popletený, chvíli fandili brnu, pak jihlavě, pak ještě někomu, ale to asi nevadí. ve fotbale já se nevyznám.
zařídila jsem dva prodejní weby. jako bych neměla co jinýho na práci. ale nějak se vydělávat musí. a práce budu mít zase ještě o trochu víc. zítra mám mít zkoušku, nechávala jsem si na učení dva dny, ale včera jsem to stihla nějak záhadně zpracovat celý a tudíž jsem se dneska k učení prostě nedokopala.
přepočítala jsem si průměry a výsledky a začla jsem koukat po stipendijních pobytech. nebo stážích. stipendijně-pracovních pobytech, po pracovních pobytech, případně prostě po něčem. ještě čekám na letošní nabídku workcampů jestli se mi něco nezalíbí, aby jsme měli z čeho vybírat. třeba stavění škol v africe. nebo v nepálu. přemýšlela jsem na léto o něčem jako horolezecký nebo jezdecký instruktor. bohužel mám tu smůlu,že u nás nikdo nic takového neshání a podobné lidi chtějí zásadně v zámoří. o věc navíc k rozmyšlení.
viděla jsem tuhle krásnej dárek. žirafu, asi metrovou, plyšovou, ne pro děti, ale fakt moc hezkou. jenže jsme šly kolem se sestroidem, takže jsme neměly moc čas pro ní zajít. ale chystám se pro ní. i když není příležitost k jaký jí komu dát. tyhle dárky mám nejradši. bez důvodu, co udělají radost jen tak. nebo když se vám někdo zmíní, že by se mu něco líbilo a vy mu to pak někdy nečekaně dáte. upřímně nesnášim to dávání dárků z nutnosti. protože vánoce. protože narozeniny. nejlepší dárek k čemukoliv je italská dálnice.
a chci začít něco dělat. krom školy a práce. začít pravidelně lízt, běhat, jezdit na kole, nejradšibych i koně, ale to bohužel nejspíš nebudu stíhat. v konkurzu je dokonce i školní tělocvik, třeba thaibox nebo něco podobnýho, ať se nerozteču v hroudu slizu. velmi bych stála i o basket či florbal, jénže se mi nechce jezdit na druhý konec prahy. tak uvidíme jak to dopadne.
oj, tam je kombajn, to veverka ví, to pochopila veverka. pusťte morénu na Moravu, tam je můj kombajn
doufám, že vám nejoblíbenější písnička naší lingvistické skupiny zlepší náladu. navíc se mohu pochlubit čerstvě odblokovanými zády a nějakými šílenými prášky na bolest. takže takhle hezky sjetá půjdu zítra vyzvednout sestroida z regiojetu a pak s ní budu mrznout někde v centru, protože se příšera chce kulturně vzdělávat. a navíc kvůli ní budu muset ještě brzo vstávat.
výsledky státnic už mám a pozitivní. na ústní část jsem vyfasovala nejhorší komisi co ten den zkoušela. no celkem jsme to z naší skupinky dali dva. a dokonce se na mě zkoušející železná lady usmála. zbývá mi obhájit překlad, což s sebou nese taky nutnost ten překlad doupravit do čitelný a český verze. no a to dobře tušíte, že je prostě problém. dokonce už jsem zvládla dopsat i sociolingvistickou esej, což je pozoruhodný výkon. jak mi obvykle touhle dobou studijní systém už hlásí skoro všechny předměty splněné, letos jsou ti profesoři nějaký líní a mám splněný jen tři. reálně teda snad víc, ale sis prostě hlásí jinak.
prvního mám poslední zkoušku a devátýho obhajuju. nechce se mi připravovat ani na jedno. utěšuje mě jen to, že se někomu, kdo má rytířský titul, líbil můj překlad.
byli jsme s mužem na maturitním plese naší bejvalý školy, popili jsme, pobavili se, potlachali se známými a šli domů. stejnak byl náš maturiťák lepší a daleko větší sranda.
druhý den ráno po plese jsem byla obdařena skutečně prvotřídní bolestí hlavy, kterou jsem tedy nedřív připisovala tequile, když to ani po třetí dni nepřešlo, tak mě objednali na neurologii. pan obvoďák jako obvykle zazářil. nejdřív nemohl najít mojí kartu. když mu dvakrát řeknu jméno, nechápu že to hledá o dvě písmena vedle. trochu mě děsí, že člověk, který neumí abecedu mohl dostat doktroský titul. listoval si v knížce s diagnózami (což je mi záhadou proč) a pak ho najednou napadlo: a nejste vy ta studentka z té ekonomie?
j: ne
d: aha. ... a co teda studujete za školu?
j: humanitní
obvoďák dál listuje knížkou s diagnózami
d: a jo, už si vzpomínám. humanitní. to máte za děkana pana profesora S., že?
j: ne
d: a jakto? (dál si listuje diagnózami)
j: už není děkan
d: ahaa. ale učí tam pořád, že?
j: jo (už značně nasraně skřípu zubama)
d: no jo no. to je chytrej pán, moc chytrej pán to je. ... ale venku je teda ošklivo, co? odmítám odpovědět, načež nalistuje náhodnou stránku, na žádanku napíše náhodný shluk čísel a písmen
d: tak tady to máte. neurologie je ve čtvrtým, tak se tam nějak protlačte, oni maj asi tři tisíce lidí, ale třeba vás vezmou. ale vážně je ošklivo, co?
tak jsem si nechala zajít chuŤ omlátit mu něco o hlavu a šla jsem.
a víc vám toho nenapíšu, protože mě právě zalehlo jedno morče a když ho nedrbu, tak mě kope a leze mi na klávesnici abych nemohla psát.
zlá choroba mne přešla za dva dny. o to hůř je na tom ale všechno ostatní. víkend jsme nějak prováleli, já jsem překládala a snažila jsem se předstírat, že se připravuju na státnice z angličtiny. pomlčme o to, že celá moje příprava spočívala v pročtení si tenké brožurky s názvem "odmaturuj" nebo něco na ten způsob. během víkendu jsem navíc přišla na to, že v pátek nemám jednu zkoušku, ale dvě, o hodinu později jsem se domluvila na čtvrtek na konzultaci a večer mi přišlo, že nemám v pátek dvě, ale tři zkoušky. tudíž se nestíhám naučit pořádně nic.
a dneska ráno jsem vstala v půl sedmý - takový nekřesťansky brzký vstávání by se normálně mělo zakázat, protože se mi z vyhřátýho pelechu prostě nikdy nechce - chytila jsem autobus, dojela do školy, narazila na bandu podobně spících lidí, samozřejmě slíbené rozpisy dorazily až dvacet minut po nás, tudíž jsme dvacet minut kafrali o tom, jak moc tu zkoušku všichni poserem. bylo to moc veselé, výsledky budou za dva týdny. no a během testu jsme se ještě zapisovali na ústní, kterou místo dneška budu mít zítra dopoledne. takže se už vůbec nestihnu naučit na ten pátek a budu ráda když stihnu věci do práce.
navíc se tam dvacet minut řešilo, že nějaká slečna podsedla místo chlapci, který přišel trochu později na druhou část - chlapci bylo výrazně ke třiceti a choval se jako parchant ze školky, kterýmu ukradli autíčko.
teda vážně nechci vidět jak to dopadne až nastoupim ještě do druhý práce, protože místo jednoho budu na dvou odděleních. a do toho mi ještě přijede italka a sestra, jedna na semestr, druhá na víkend.
potřebovala bych se nejlíp rozčtvrtit, a to nejsem skalním příznivcem středověkých trestů. i když určité osoby by si středověk zasloužily.
mám dojem, že jsem do nového roku byla obdařena počínající teplotou, což mne obzvlášť těší, protože za půl hodiny vyrážím na dva testy, v pátek mám několik dalších, v pondělí dělám první část státnic z angličtiny, v pátek mám soustředění a zkoušku. a to musím dneska ještě na přednášku do celetný a nechat si vytisknout grafiku na pátek, abych vůbec měla co prezentovat.
nicméně proč vlastně píšu. s nejmenovanou kolegyní jsme nostalgicky zavzpomínaly na léto v práci, což mi připomnělo mou oblíbenou příhodu, kterou jsem vám určitě ještě nevyprávěla. abychom si ujasnili prostředí - pražská zoo, indonéská džungle, přízemí. nejdřív je výběh varanů komoďáků, potom makaci, naproti přes uličku vydry a binturong, dále pak nokturno s volně létajícími kaloňi, které si lidi pletou s netopýry a pak první patro. leč to už je pro náš příběh nepodstatné.
stály jsme s drahou kolegyní, říkejme jí T., na stojce u makaků. je tam taková pohodlná větev, na které se skvěle sedí, místo opěrky pro záda je tam strom. byl krásný den, sluníčko svítilo přesně na moje sedátko, teploučko (30 stupňů, 90% vlhkost). protože mě děti většinou silně lezou na nervy - krom těch tichých, chytrých, nenáročných, prostě těch o kterých skoro nevíte - rozhodla jsem se, že ten den budu milá i na děti. osudná chyba.
jak si tak povídáme, přijde chlapeček, tak devět-deset let, nevinný úsměv, rodiče nikde. chlapeček chvíli kouká na opice, tak mu nevěnujeme pozornost a dál se v klidu bavíme. najednou mě někdo zatahá za rukáv. kouknu co to a tam chlapeček
ch: a panii, kolik stojí ta opice?
řikám si - inu nebudu hnusná a zlá, tak mu to vysvětlim. j: no to víš, my jsme zoologická zahrada, tady zvířátka neprodáváme, ty jsou jenom na koukání ch: a panii, kde se dá koupit taková opice? j: taková se koupit nedá, tyhle opičky jsou chráněný, víš ch: a panii, já bych tu opičku chtěl domů j: to by byla chudák opička sama bez kamarádů, to by se trápila, to bys přece nechtěl, aby byla opička smutná. ch: a panii, já bych s ní bydlel v pokojíčku j: ale tyhle opičky žijou venku, víš, v džungli, těm by se asi v pokojíčku moc nelíbilo ch: a panii, já bych se s ní dělil o večeře j: a víš co takový opičky papají? no podívej kolik tam mají banánů, pomerančů, spousta ovoce. to by rodiče asi neměli radost, kdyby měli opičku živit. ch: hmmm. to je škoda. tak já du, tak čau
malý tyran odběhne někam dál do pavilonu, chvíli se tomu s kolegyní smějem a dál si povídáme, jak to těm dětem umíme vysvětlit, když mě něco zatahá za rukáv: a paniii, kolik stojí ten netopýr?
tak tedy pěkný nový rok, štěstí, zdraví, úspěchy atakdále.
bilanci uplynulého roku psát nebudu, nicméně vás mohu obohatit poznatkem, že tento můj skromný web naleznou vyhledávače i pod hesly "nechodit s dětmi do jednoho roku na hřbitov", "obličej entit ve zdi" nebo "zvrhlý kůň free". doufám, že letos se budete snažit a budete mne vyhledávat pod kreativnějšími hesly.
