doufám, že vám nejoblíbenější písnička naší lingvistické skupiny zlepší náladu. navíc se mohu pochlubit čerstvě odblokovanými zády a nějakými šílenými prášky na bolest. takže takhle hezky sjetá půjdu zítra vyzvednout sestroida z regiojetu a pak s ní budu mrznout někde v centru, protože se příšera chce kulturně vzdělávat. a navíc kvůli ní budu muset ještě brzo vstávat.
výsledky státnic už mám a pozitivní. na ústní část jsem vyfasovala nejhorší komisi co ten den zkoušela. no celkem jsme to z naší skupinky dali dva. a dokonce se na mě zkoušející železná lady usmála. zbývá mi obhájit překlad, což s sebou nese taky nutnost ten překlad doupravit do čitelný a český verze. no a to dobře tušíte, že je prostě problém. dokonce už jsem zvládla dopsat i sociolingvistickou esej, což je pozoruhodný výkon. jak mi obvykle touhle dobou studijní systém už hlásí skoro všechny předměty splněné, letos jsou ti profesoři nějaký líní a mám splněný jen tři. reálně teda snad víc, ale sis prostě hlásí jinak.
prvního mám poslední zkoušku a devátýho obhajuju. nechce se mi připravovat ani na jedno. utěšuje mě jen to, že se někomu, kdo má rytířský titul, líbil můj překlad.
byli jsme s mužem na maturitním plese naší bejvalý školy, popili jsme, pobavili se, potlachali se známými a šli domů. stejnak byl náš maturiťák lepší a daleko větší sranda.
druhý den ráno po plese jsem byla obdařena skutečně prvotřídní bolestí hlavy, kterou jsem tedy nedřív připisovala tequile, když to ani po třetí dni nepřešlo, tak mě objednali na neurologii. pan obvoďák jako obvykle zazářil. nejdřív nemohl najít mojí kartu. když mu dvakrát řeknu jméno, nechápu že to hledá o dvě písmena vedle. trochu mě děsí, že člověk, který neumí abecedu mohl dostat doktroský titul. listoval si v knížce s diagnózami
(což je mi záhadou proč) a pak ho najednou napadlo: a nejste vy ta studentka z té ekonomie?
j: ne
d: aha. ... a co teda studujete za školu?
j: humanitní
obvoďák dál listuje knížkou s diagnózami
d: a jo, už si vzpomínám. humanitní. to máte za děkana pana profesora S., že?
j: ne
d: a jakto?
(dál si listuje diagnózami)
j: už není děkan
d: ahaa. ale učí tam pořád, že?
j: jo
(už značně nasraně skřípu zubama)
d: no jo no. to je chytrej pán, moc chytrej pán to je. ... ale venku je teda ošklivo, co?
odmítám odpovědět, načež nalistuje náhodnou stránku, na žádanku napíše náhodný shluk čísel a písmen
d: tak tady to máte. neurologie je ve čtvrtým, tak se tam nějak protlačte, oni maj asi tři tisíce lidí, ale třeba vás vezmou. ale vážně je ošklivo, co?
tak jsem si nechala zajít chuŤ omlátit mu něco o hlavu a šla jsem.
a víc vám toho nenapíšu, protože mě právě zalehlo jedno morče a když ho nedrbu, tak mě kope a leze mi na klávesnici abych nemohla psát.
9.1.2012
dear steve jobs, what's next?
zlá choroba mne přešla za dva dny. o to hůř je na tom ale všechno ostatní. víkend jsme nějak prováleli, já jsem překládala a snažila jsem se předstírat, že se připravuju na státnice z angličtiny. pomlčme o to, že celá moje příprava spočívala v pročtení si tenké brožurky s názvem "odmaturuj" nebo něco na ten způsob. během víkendu jsem navíc přišla na to, že v pátek nemám jednu zkoušku, ale dvě, o hodinu později jsem se domluvila na čtvrtek na konzultaci a večer mi přišlo, že nemám v pátek dvě, ale tři zkoušky. tudíž se nestíhám naučit pořádně nic.
a dneska ráno jsem vstala v půl sedmý - takový nekřesťansky brzký vstávání by se normálně mělo zakázat, protože se mi z vyhřátýho pelechu prostě nikdy nechce - chytila jsem autobus, dojela do školy, narazila na bandu podobně spících lidí, samozřejmě slíbené rozpisy dorazily až dvacet minut po nás, tudíž jsme dvacet minut kafrali o tom, jak moc tu zkoušku všichni poserem. bylo to moc veselé, výsledky budou za dva týdny. no a během testu jsme se ještě zapisovali na ústní, kterou místo dneška budu mít zítra dopoledne. takže se už vůbec nestihnu naučit na ten pátek a budu ráda když stihnu věci do práce.
navíc se tam dvacet minut řešilo, že nějaká slečna podsedla místo chlapci, který přišel trochu později na druhou část - chlapci bylo výrazně ke třiceti a choval se jako parchant ze školky, kterýmu ukradli autíčko.
teda vážně nechci vidět jak to dopadne až nastoupim ještě do druhý práce, protože místo jednoho budu na dvou odděleních. a do toho mi ještě přijede italka a sestra, jedna na semestr, druhá na víkend.
potřebovala bych se nejlíp rozčtvrtit, a to nejsem skalním příznivcem středověkých trestů. i když určité osoby by si středověk zasloužily.
a teď už jenom čekám, jaký pohromy ještě přijdou.
3.1.2012
jak jsem se chtěla utopit ve vydřím bazénku
mám dojem, že jsem do nového roku byla obdařena počínající teplotou, což mne obzvlášť těší, protože za půl hodiny vyrážím na dva testy, v pátek mám několik dalších, v pondělí dělám první část státnic z angličtiny, v pátek mám soustředění a zkoušku. a to musím dneska ještě na přednášku do celetný a nechat si vytisknout grafiku na pátek, abych vůbec měla co prezentovat.
nicméně proč vlastně píšu. s nejmenovanou kolegyní jsme nostalgicky zavzpomínaly na léto v práci, což mi připomnělo mou oblíbenou příhodu, kterou jsem vám určitě ještě nevyprávěla. abychom si ujasnili prostředí - pražská zoo, indonéská džungle, přízemí. nejdřív je výběh varanů komoďáků, potom makaci, naproti přes uličku vydry a binturong, dále pak nokturno s volně létajícími kaloňi, které si lidi pletou s netopýry a pak první patro. leč to už je pro náš příběh nepodstatné.
stály jsme s drahou kolegyní, říkejme jí T., na stojce u makaků. je tam taková pohodlná větev, na které se skvěle sedí, místo opěrky pro záda je tam strom. byl krásný den, sluníčko svítilo přesně na moje sedátko, teploučko
(30 stupňů, 90% vlhkost). protože mě děti většinou silně lezou na nervy - krom těch tichých, chytrých, nenáročných, prostě těch o kterých skoro nevíte - rozhodla jsem se, že ten den budu milá i na děti. osudná chyba.
jak si tak povídáme, přijde chlapeček, tak devět-deset let, nevinný úsměv, rodiče nikde. chlapeček chvíli kouká na opice, tak mu nevěnujeme pozornost a dál se v klidu bavíme. najednou mě někdo zatahá za rukáv. kouknu co to a tam chlapeček
ch: a panii, kolik stojí ta opice?
řikám si - inu nebudu hnusná a zlá, tak mu to vysvětlim.
j: no to víš, my jsme zoologická zahrada, tady zvířátka neprodáváme, ty jsou jenom na koukání
ch: a panii, kde se dá koupit taková opice?
j: taková se koupit nedá, tyhle opičky jsou chráněný, víš
ch: a panii, já bych tu opičku chtěl domů
j: to by byla chudák opička sama bez kamarádů, to by se trápila, to bys přece nechtěl, aby byla opička smutná.
ch: a panii, já bych s ní bydlel v pokojíčku
j: ale tyhle opičky žijou venku, víš, v džungli, těm by se asi v pokojíčku moc nelíbilo
ch: a panii, já bych se s ní dělil o večeře
j: a víš co takový opičky papají? no podívej kolik tam mají banánů, pomerančů, spousta ovoce. to by rodiče asi neměli radost, kdyby měli opičku živit.
ch: hmmm. to je škoda. tak já du, tak čau
malý tyran odběhne někam dál do pavilonu, chvíli se tomu s kolegyní smějem a dál si povídáme, jak to těm dětem umíme vysvětlit, když mě něco zatahá za rukáv:
a paniii, kolik stojí ten netopýr?
1.1.2012
...
tak tedy pěkný nový rok, štěstí, zdraví, úspěchy atakdále.
bilanci uplynulého roku psát nebudu, nicméně vás mohu obohatit poznatkem, že tento můj skromný web naleznou vyhledávače i pod hesly "nechodit s dětmi do jednoho roku na hřbitov", "obličej entit ve zdi" nebo "zvrhlý kůň free". doufám, že letos se budete snažit a budete mne vyhledávat pod kreativnějšími hesly.
